Generativní umělá inteligence: Výzva pro autorské právo

V tomto článku navážeme na předchozí téma, a to generativní umělou inteligenci neboli GPAI, jak ji definuje Akt o umělé inteligenci.

Budeme se zabývat možnými následky legislativních změn pro GPAI v souvislosti s českým autorským právem, přičemž se zaměříme na klíčové aspekty, jako jsou originalita, autorství, vytěžování dat a nové povinnosti pro poskytovatele těchto technologií.

Definice GPAI

Generativní umělá inteligence představuje technologii, která je schopna vytvářet nové texty, obrázky, hudbu a další formy obsahu na základě analýzy a syntézy velkých objemů dat.

Podle Aktu o umělé inteligenci je GPAI model umělé inteligence trénován velkým množstvím dat s využitím vlastního dohledu ve velkém měřítku, který zároveň vykazuje významnou obecnost a je schopen plnit širokou škálu různých úkolů bez ohledu na způsob, jakým je daný model uveden na trh, a který lze začlenit do různých navazujících systémů nebo aplikací.

Autorství podle českého práva

Podle autorského zákona je předmětem autorského práva dílo, které je jedinečným (originálním) výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Ochranu podle tohoto zákona nepožívají pouze díla literární, umělecká či vědecká díla, která splňují kritéria originality, ale také počítačové programy a databáze.

Autorem je pak podle zákona vždy fyzická osoba, která takové dílo vytvořila. S každým takovým autorem zákon spojuje neoddělitelná osobnostní práva a majetková práva. Zákonodárce tak zcela jasně stanovil, že autorství je pouze „lidskou“ záležitostí a autorem tak může být pouze fyzická osoba, nikoliv umělá inteligence samotná.

Rovněž originalita a tvůrčí činnost jsou klíčovými prvky, které určují, zda dané dílo spadá pod ochranu autorského práva. Tvůrčí činnost musí být totiž výsledkem vlastního duševního přínosu autora. V kontextu GPAI tak vyvstává otázka, zda výstupy vytvořené umělou inteligencí vůbec mohou být považovány za originální díla.

Kdo může být autorem?

GPAI jsou zcela nepochybně zajímavým nástrojem pro uživatele a jejich popularita není žádným překvapením. Např. model generativní umělé inteligence DALL-E vygeneruje denně přes dva miliony různých obrázků. Kdo je však jejich autorem?

Otázka autorství děl vytvořených GPAI je stále předmětem diskusí. Při úvahách o tom, kdo by měl být považován za autora takových děl, vyvstávají tři hlavní možnosti.

Autorem je poskytovatel

Jednou z možností je považovat za autora poskytovatele, resp. tvůrce GPAI. Právě poskytovatel totiž vytvořil algoritmus, který umožňuje danému modelu „přemýšlet“ a nastavuje rámec, ve kterém umělá inteligence zpracovává data a „tvoří“. Nicméně, mnoho systémů umělé inteligence funguje na principu tzv. black boxu, kde ani poskytovatel přesně neví, jakým způsobem umělá inteligence dospívá ke svým závěrům a rozhodnutím. V takovém případě argument, že by poskytovatel umělé inteligence měl být rovněž považován za autora možných děl ztrácí na síle.

Autorem je umělá inteligence

Pro mnoho lidí je zjevným řešením uznat jako autora díla právě daný model umělé inteligence, protože umělá inteligence přeci generuje výstup a zdánlivě vykonává většinu práce. Nicméně, umělá inteligence je v současnosti pouze nástroj bez právní subjektivity ani dle autorského zákona nemůže být uznána jako autor, jelikož se nejedná o fyzickou osobu. Pokud bychom teoreticky připustili, že AI může být autorem, narážíme na problém, že AI nemůže svá práva uplatňovat. Hypoteticky by mohl autorská práva uplatňovat její poskytovatel, avšak v takovém případě se nabízí již shora uvedená možnost, a to uvést za autora samotného poskytovatele.

Autorem je uživatel

Pokud nelze za autora používat poskytovatele umělé inteligence ani samotnou umělou inteligenci, nabízí se jako další možnost přímo uživatel. Vždyť je to uživatel, kdo poskytuje umělé inteligenci instrukce a data, čímž zásadně ovlivňuje konečný výsledek a bez myšlenky uživatele by dílo nevzniklo.

Spoluautorství jako možné řešení?

Každé dílo vytvořené umělou inteligencí vyžaduje lidskou intervenci, protože vždy začíná konkrétním zadáním (vstupním promptem), který pochází od právě od člověka. Otázka, zda může být tento vstupní prompt sám o sobě chráněn autorským právem, závisí na splnění kritérií autorského díla podle autorského zákona.

V případě, který posuzoval Městský soud v Praze¹, soud dospěl k závěru, že tamní vstupní prompt lze považovat za námět nebo myšlenku, které však nejsou podle autorského zákona samy o sobě autorským dílem. Tento závěr však nelze aplikovat univerzálně. Pokud například vstupní prompt není pouhou jednou větou, ale zahrnuje stovky pečlivě vybraných a upravených programovacích parametrů, aby bylo dosaženo požadovaného výsledku, může jít o jedinečnou tvůrčí činnost vyjádřenou v objektivně vnímatelné podobě. V takovém případě by měl „zadavatel“ mít teoreticky alespoň podíl na autorství výsledného díla, a tedy i následný nárok na autorskoprávní ochranu.

Povinnosti poskytovatelů v souvislosti s autorským právem

Přestože současná legislativa jednoznačně neřeší otázku autorství děl vytvořených GPAI, stanovuje konkrétní povinnosti poskytovatelů, které mají zajistit ochranu práv autorů.

Vytěžování dat a autorská práva

Generativní umělá inteligence často využívá techniky vytěžování textů a dat, které mohou být chráněny autorským právem. Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 (dále jen „Směrnice“) musí poskytovatelé GPAI získat svolení od nositelů práv, pokud chtějí tato data využívat, s výjimkou vědeckého výzkumu.

Nositelé práv mají možnost využít tzv. „opt-out“, čímž mohou zakázat využití svých děl pro trénování umělé inteligence, pokud toto omezení vyjádří vhodným způsobem.

Transparentnost

Poskytovatelé musí zavést politiku respektující autorská práva a zajistit transparentnost týkající se trénovacích dat. Tato politika zahrnuje identifikaci a dodržování výhrad práv podle Směrnice. Kromě toho musí poskytovatelé zveřejnit shrnutí obsahu použitých pro trénování GPAI, což autorům usnadní výkon a prosazování jejich práv.

Závěr

Generativní umělá inteligence zcela mění dosavadní způsob tvorby obsahu, čímž vyvolává nové právní otázky také v oblasti autorského práva. V současnosti již existuje judikatura týkající se umělé inteligence a autorského práva nejen na úrovni Soudního dvora EU, ale také vnitrostátní a lze očekávat, že v budoucnu soudní spory ohledně autorství jen přibývat. Můžeme jen doufat, že chystané změny v právní úpravě do budoucna pomůže soudům jejich rozhodování sjednotit.

Jak se nová právní úprava osvědčí v praxi však bude záviset především na tom, jak bude implementována a eventuálně vymáhána.